Říční ramena a tůně
Lužní les je protkán sítí vodních kanálů, říčních ramen, a plný stojatých vodních ploch – některé z nich jsou trvalé, mnohé se naplní vodou jen při povodních a zvýšených průtocích a poté během roku pomalu vysychají.
ŘÍČNÍ RAMENA A TRVALÉ TŮNĚ
Častým vodním prvkem lužních lesů jsou pozůstatky bývalých meandrů, tzv. říční ramena, rozpoznatelná svým typickým tvarem půlměsíce. Díky své blízkosti k současnému toku mají říční ramena zajištěn dostatek vody po celý rok.
Dle způsobu napojení říčních ramen na tok rozlišujeme několik základních typů:
o Vedlejší ramena – jsou stále napojeny na tok, ale neplní již funkci hlavního toku
o Slepá ramena – zůstávají napojeny na tok jen jedním svým koncem
o Mrtvá ramena – zcela zaškrcené meandry, bez přímého napojení na tok
Mrtvá ramena jsou – díky své blízkosti k současnému toku – doplňovány povrchovou i podzemní vodou. Jejich zvodnění je tudíž téměř nepřetržité, k případnému vysychání dochází jen ojediněle. Tyto permanentně zvodnělé vodní plochy označujeme jako trvalé tůně.
Vedlejší a slepá ramena - poskytují vhodný prostor pro fytofilní druhy ryb (kapr, štika), které ke svému rozmnožování potřebují klidnější vody a ponořenou vegetaci, na něž přilepují své jikry. Mrtvá ramena a tůně mohou být za velkých vod také využívány některými druhy ryb, které se zde vytírají. Jejich potomci pak často čekají na další povodeň, aby se mohli dostat zpět do vodního toku. V říčních ramenech i uměle vybudovaných kanálech můžeme vzácně nalézt i atraktivní druhy vodních rostlin leknínu bílého, stulíku žlutého a řezanu pilolistého. Dnes jsou však populace leknínu a stulíku silně ovlivňovány činností bobra, žeroucího oddenky těchto rostlin. Populace řezanu pilolistého je nejvíce rozšířena v oblasti „Rohatá“ v Kančí oboře. Dalšími rostlinnými zástupci vázanými na stojaté vody je rdesno obojživelné, kotvice plovoucí a plavín štítnatý. Z živočichů můžeme jmenovat velevruba nadmutého, škebli rybničnou, bahenku uherskou a vzácnou pijavku lékařskou.
PERIODICKÉ TŮNĚ
Periodické tůně jsou většinou mělké deprese, které v průběhu roku na několik měsíců pravidelně vysychají. Můžou jimi být pozůstatky říčních meandrů v pokročilejším stádiu zazemnění, ale i jakékoliv prohlubně vzniklé například za povodní soustředěným odtokem nebo i pozůstatky dřívějších odvodňovacích kanálů. Častým úkazem jsou také tůně pravidelného kruhovitého tvaru, které mohou naznačovat stopy dřívější válečné činnosti.
Mezi bezobratlé zástupce periodických tůní patří převzácní příbuzní dávných trilobitů - žábronožky a listonozi. Samozřejmostí jsou různé druhy vážek, šídel a ploštic. Některé tůně zůstávaly bez ryb, nebo v nich nebyly schopny přežít dravé ryby. Takové tůně jsou eldorádem obojživelníků, jejich zastoupení v oblasti Soutoku čítá 12 druhů z celkových 21 v rámci ČR (např. čolek dunajský, skokan ostronosý, skokan krátkonohý, rosnička zelená a další). V tůních můžeme nalézt i specializované druhy ryb, jako je dnes ohrožený piskoř pruhovaný. Jako adaptace na extrémní podmínky s vysycháním se u něj vyvinulo střevní dýchání. Dnes je na našem území vzácný a veden jako ohrožený druh. V hlubších tůních žije i jeden z unikátů lužních lesů, totiž čolek dunajský (Triturus dobrogicus). Je to jeden z našich nejohroženějších obratlovců, akutně ohrožený vymřením na území celého státu. Původně byl považován za poddruh čolka velkého. V ČR byl nalezen až v r. 1993 a to právě v oboře Soutok. Od doby svého objevení jeho stavy pomalu klesají a přežívá pouze v lužních lesích, i z těchto lokalit však pomalu mizí. Na vině je mimo jiné i frézování pasek. Krom přímé likvidace čolků vytváří frézování holou suchou pustinu. Čolci a méně pohyblivé žáby, například kuňky, na ní rychle vyschnou a zahynou.
Nepříjemnou pravdou je, že tůně jsou také vhodnou lokalitou pro rozmnožování komárů. Návštěvníkům sice dokáží návštěvu luhů hodně ztrpčit. Přesto jsou populace komárů místním fenoménem, neboť se ve zdejších lužních lesích vyskytuje 35 druhů z celkových 44 žijících v ČR.
